Nad propastí dne

Kouřem z komínových pohřebišť je zaplaven stín nad průmyslovými přísvity Zloba trakčních vozidel se umocňuje burácením hromů nad rezavými konstrukcemi Tyto konstrukce svou složitostí sahají až za hranice lidské představivosti Je noc, která představuje přelom mezi dvěma érami prachmatismu Posouvají se obzory jeho vnímání především v čistě industriální rovině Kovoobráběcí stroje za zdmi pracují bez zastavení, neboť pouze nepřetržitý provoz Může zajistit dostatečný prostor pro rozsáhlé úvahy nad nábojem vlastní nenasytnosti Kovy mnohých tvarů a složení se už dávno staly zdrojem energie pro další a další stroje Expanze kovových scén zahlcuje svojí nadlidskou mocí ta správná místa ve snech I ve skutečném světě. Prach je všudypřítomný Špinavé vody nemilosrdně bijí do rezi Plechových stěn průmyslových budov Rez proniká i do nitra strojů Ty staré stroje však stále žijí A rovněž budoucnost patří jim Když řítí se lokomotiva Železničním koridorem obklopeným táhnoucími se továrnami a promlouvá svým Kovostrojním hlasem, demonstruje tím jasnou převahu nad lidskými emocemi a právem si Vynucuje nevídanou pozornost. Svojí cestu doprovází hlukem, jenž nelze přeslechnout ani v Nejhlubším spánku

Submitted by SerpentEve — Jun 17, 2026

Když ulice ve svém tlení mrznou A když v dechu vesny znovu tají Tehdy nejsilněji vnímám zrůdná soukolí Za popelavou klenbou nebe Zubatá kola skrytá za šedí Tichá a přesně v sebe vložená Nesčetná Drtí kámen v mrholení Viděl jsem zástup zhýralců Okrádali město o jeho strupy Klamáni spěchem, jenž jim sliboval Zdolání cesty bez jara a bez podzimu Soukolí se neznatelně pohnulo A jejich kosti sežral první závan větru

Submitted by SerpentEve — Jun 17, 2026

Vidím troleje, táhnou se ulicí Zrak okouzluje žulové dláždění Mlží se vize mé, siluety vozidel Sen i skutečnost, zátiší dojemné Prach ve tvářích dělníků a jejich dnů Vzpomínky povstávají, vytékají na povrch Symbolem starých snů jsou vody mých světů Chladná černá nádraží vždy terčem cest Musím jít šedou ulicí Jen staré domy kolem Jediný lesk, ketrý spatřím Je obraz lamp ve dlažbě Za jemného deště je Každá krůpěj skvostem Line se všude chlad Ze sklepů a z chodeb Za městem šedá stráň Nad ní na kopci točna Dunění tramvají zní Pod opadaným stromem To jsou ta místa Vize černých alejí Siluety ve městě Každé noci spatřuji Druhá tvář mnou oboustranně proniká Vnitřní a vnější vlaky, špína a její pravda Zakrytá stěna práce čeká na svůj den Vedou k ní koleje, pražce, zhmotňuje můj sen

Submitted by SerpentEve — Jun 17, 2026

Ubohý vládče krátké tmy Těch sedmi nocí nade dny Tys vysál morek z hvězd Já svědek jsem byl Ty vládče rozporů Co trháš duši ve slupce A vléváš černou duši do stromů Které jak trychtýře stíní Klid černých v reji šedých míst A lesklou hladinu v příkopu Za noci plná odporu K hvězdám, měsíci K sobě jak pochodni Planoucích názorů Proč netrháš tmu na místech jiných Nad hlavami tupých těl A mě nenecháš v tekutém černém temnu Za noci bez hvězd I ve mnou proklínaný den Vládče rozporů ty poživačné černé oko Proč kmitáš se mezi stromy Strhnu tě svou duší zemdlelou Extaticky větrem odranou Já stavím tobě pomník z prachu A slz co vytékají do uren mrtvých Modeluji hnus tvého těla Nad protrhávající se propastí dne

Submitted by SerpentEve — Jun 17, 2026

Zas a zas navracím se S poděkováním času Noci kdy lidé většinou Nehýbají se v chvatu Zas a zas vdechuji Tak vzácný vzduch ticha Vím kdo Posílá mi jej Upřenou mysl v dáli mám Zas a zas proklínám Období roční slunce čas Jsou to hodiny zmaru Skrz louže vlastních slz v očich Vidím svět v chvatu Moje a přece vlastní svá Místa hoj klenotů oplývá Brzké záhubě určená místa Po zarostlém chodníčku V mlhách za šepotu sborů Můj čas zas a zas Každou noc když přichází Jak vrcholí ve své čistotě Tak rychle zhyne odchází

Submitted by SerpentEve — Jun 17, 2026

Dělník ráno přetrhl svůj sen Jeho dílna volá po šedé práci Člověk zarmouceně probuzen Ta noc nebyla bez emocí Za dveřmi domu krutý vládne mráz V led se mění šedé slzy Město je pokryté závojem krás Které však pramálo lidí má v duši Prochladlá tvář obyčejného dělníka Tak stejně nicotná jako tisíců dalších Nikdo z nich neví o mysli člověka Hlubší a divnější než pravda dnů všedních Za nocí těžké stroje ovládají snové vize Potemnělé budovy, chrámy a koleje Jsou náplní nitra, průmyslové práce Zas a zas ta stejná místa, jak za noci, tak za dne Prochladlou rukou když chopil se nářadí Šedý olej vtéká mezi prsty, staré a udředé Pánem je nad kovovými tvory, na dávné sny vzpomíná Kam všude mohou vést kroky, když člověk zadřímá

Submitted by SerpentEve — Jun 17, 2026

Pod zašedlou klenbou nebe zní hudba města Na sem sedá popel, jenž produkuje továrna Jsou to bahnité pláně za řekou, kde rodí se olejové mlhy Kovozvučnou píseň hraje vítr na stožáru elektrického vedení Zhoubné dunění nákladních vlaků vrací mě do snů nejstarších Jiskřící sběrač vrhá na stěny práce obrazy lidských strastí Skřípou brzdy vagónů, však souprava zběsile zrychluje Železný most nad řekou do ruda je rozpálen Poslepu jdu po kolejích, nebezpečné vidět chci stroje Déšť, bahno a rozvodněné řeky stojí mi v noční cestě Zakrývám si tvář, na hlavu mi tolik žhavých jisker klesá V mlze není vidět světel, nevím jak daleko je vlak V roklině vedou koleje mnoha směry, točí se mi hlava Mlha je hustá, noří se z ní trakční vozidla Stožáry hrají chladné zvuky, pro mě pohřební Za svitu železničních lamp o život přicházím

Submitted by SerpentEve — Jun 17, 2026

Jak mocných kolísek ve své prostotě dosáhli Kolik podmočených prken zdvihli z mokrých luk Jak nádherně se vzepřeli límcům světla kolem krku Zato dlouhým jak vlasem Potáhli komínová pohřebiště Stálým zaříkáváním vlastně Obnažují nevěřícím dásně Při jejich smíchu Tak tropicky nežádoucím Nás chlad louží denních A příkopů nočních Opravňuje ke zlovůli A ozvěně vizí do hlavy Zadrátované Smaltované Potlučené Přivezené a odvezené Právě posunuté Oči myšlenky zvonce Na ulicích v zemi,betonu A jako součást Hamižné poživačnosti Ale nejsem literát Bohové v odpočinku zasklení Odsouzeni k pití jsou V tekutině mastné Tepelně uhlím odvzdušněni Však nedýchali předtím již A mě probouzí v postavení V očích stín jako mříž Téměř ze mě vězení Kobka senem vystlaná Však přetrvám to zastření Krev v listí se mění Suchá je jak čapka ve větru Vidím jen stromů vlnění Proti nebi zrní se Snad bouří Nevolnost probouzí Válka je Pánem králů

Submitted by SerpentEve — Jun 17, 2026

Zobany od sněhu krkavci zvedají Otáčí hlavami v letu zadumaném Hluboko pod nimi hoří jich otcové Ostatky ještěrů do výhně vkládány Řev druhé smrti co černý popel Na horká těla v ulicích sedá, drtí je; Igelitová bělma Ve větvích zavěšená, větrem poulená Těmi chci vidět Mé prsty zbolavělé pevně knihu drží Jež v listy ssála břečky z odpadního chřtánu Nesu ji seřadištěm ve vyprahlost pokoje V patách mi večer tiší naříkavá světla Mé rty jsou rozpraskaná žula A spáry další kávou plním Pak rozevírám dveře knihy V níž ze slov vyklíčily obrazy Text takto pozměněný, náhle pravdivý Tvůrci se vysmívá, i jeho bratřím; Nořím se do něj a kdesi ve mně Pohne se prapředek velryby s pavoučíma očima Tak nepochopitelně starý a jednoduchý Prázdný trůn (skladba ve skladbě; posměšný text rozmočené knihy) Člověk se vine k čistotě domnělé Jako se vine améba k sloupu dórskému By jí byl páteří; Pak ve vidění horečnatém Zahlédne kořeny svých tužeb Rve páteř ven a boří chrám Plazí se v maelström, jenž točí klikou Kořit se tomu, kdo vládne žezlem Trůn je však prázdný; Na trůně prázdném sedí špína Nelze ji odvanout, trůn je jí tvořen Lhostejný k tobě jak plody tvých snažení Lhostejný k tobě jak bytí je k bytostem Tyčí se nade vším, v hemžení nehybný; Na trůně prázdném sedí špína Shrbený procházím těch listů kázání Půlnoc mne míjí na rychlých mracích; Sytím se čajem z přetěžké zeminy Ředím ho medem a mosazí promíchám; Krkavci za oknem v popelu původců A vločkách kyselých nad domy krouží Zatímco hnízda jim vykrádá skřet; Zástupů klanění s kouřem se prolíná Chvíle pohrdá mateřskou hodinou Ulice volají do koutů stínových Vichr mezi zdmi sílí Vidím již zrakem veškerým Nemohoucí jitro

Submitted by SerpentEve — Jun 17, 2026

Labyrint vlastního vědomí Kde brodím se smrdutou žlučí Ve stopách mi čvachtá prokletí Nahota hlouposti mysl sráží Nastoupil jsem na ten koráb A rozloučil se s pevnou zemí Však z přístavu nemožné je vyplutí Příboj bije a řetězy poutají Volám po kruté diktatuře rozumu Chci pošlapat ty svinské dithyramby Všechna ušlechtilost na podlaze chlévů Lůza svými hnáty elitu drtí K uším doléhá jen pískot krysí Bezedná nízkost těch podlých duší Tisíce lebek jen ke kálení patří Miseo-Anthropos, okovy vědomí Můj koráb nepružně na vlnách se chvěje Lanoví praská, opory hnijí Milosrdné opojení a chvilky nevědomí Iluzi pevné země evokují Cáry rozervané vůle pleskají Pleonasmus žvástů řádky teď špiní Parnasos v hustých oblacích mizí Jed kondenzuje na zrnech existence

Submitted by SerpentEve — Jun 17, 2026

Kdo si ústa plní plody sadů A proklíná těch plodů tuhá jádra Které mučí jeho hltavost Neví, že jen pro ně žila dřeň Vrásčité staré obličeje Jsou právě jako vyschlé plody Bez vody se osaměle plouží Mezi rozmočeným papírem Nevědí již, jak poskládat slova Dýchají vzájemně své nemoci Z obvazů v dopoledních tramvajích Kde mají výsadu sedu Paměť a zuby vykotlané Žádné moudrosti se nedobrali Ale pod záhyby mrtvé kůže Drobné jádro se převaluje Z nečisté mlhy, nasáklé prachem Z kovových pilin a nejmenších střepů Které po léta vnikaly v póry V žluknoucí tělo, jádřinec staroby Plni nevědomosti a chladu Procházeli ranními ulicemi Kradli z popelářních oltářů Ve stínu odvěkých továren Když zvedli zraky ke komínům Snad pocítili cosi jako údiv Ten hrudku zavrtanou v hlenu Obdařil matným přísvitem Když ti, kdo tak obcovali s prázdnem Spánku se navždy, cele odevzdají V ulici, jíž šli nejčastěji Vyroste trs krásného plevele

Submitted by SerpentEve — Jun 17, 2026

V ulicích, ve kterých staroba páchne Syrově a mámivě Potkávám jezdce v mračnech prachu Mračnech, která víří a jimiž jsou sami protkáni Na prahu záměstí dřevnatí stroje, zatajen je jejich dech V podchodech a průchodech, tvořených plísní omítky a ozvěnou V bahně lesních, polních cest, tak plném kořenů a šeptaného ticha Tam všude vidím ty šedé obrysy Kráčím po jejich stopách A jako bych šel po spirále o několika středech Topím se v bolesti a pokrouceném mrazu pustých zákoutí Aniž bych v sobě nacházel touhu chytati se stébel Zvířata prchají nocí, nikoliv snad přede mnou Bez jakékoli prosby na rtech Když projíždí šedá jízda vyhaslými továrnami Začne v pecích znovu zpívat oheň Je to zvláštní píseň, neboť plamen cítí Že již není skutečným Že je pouhou vzpomínkou, odrazem, snem Jedou tryskem, však zapouzdřena je v nich pomalost Procítěná pomalost Místo nehtů mají Žluté listy bříz Jimiž v táhlých pohybech Otvírají těla kolemjdoucích A v očích tehdy mají pohled těch, kdo hledají Za hranicemi naděje Pak v příbytcích, do nichž nebyli zváni Stelou kolébky chvojím Aby tyto později lépe hořely Tak jako oni naslouchám zdem a letokruhům Šeptají o vyživující zkáze Teprve ve zmaru vše srůstá Dřevo - beton - déšť Cihla - hlína - ocel Teprve ve zmaru se schází Každé místo šedou jízdou navštívené se rozechvěje Neboť si vzpomene, že skrze něj promlouvá mohutnost města.Pozoruji dům, kterak se učí hroutit se do sebe samého A hladká maska potměšilá, kterou si síla kdysi nasadila Aby její tvář čelila bodavým dotekům Ta maska, jež, věrna svému výrazu Potají vrostla do masa Stává se zvláštně novou Krásnou krajinou, V níž smutek nachází útočiště Jejich kroky mne dovedly doprostřed asfaltové pláně Poklekám u zkalené tůně potažené suchým listím Cítím tupé údery v lůně města Hleď, na hladině tančí stín Vykácených alejí, rozmetaných domů a vyvrácených bran Hleď - už nikdy docela se nevyspím Mé snění proplétá se s bezčasím všedních poutí Hleď - listopad již vykoval Z korun stromů černé drápy; nechť připnuty jsou mokrou travou k mým zápěstím! Vysoko nade mnou nepozorovaně vlaje potrhaná zástava Opět potkávám ty jezdce Jejich tváře Nikoli nepodobné mé Voda z tůně chutná po dešti Oleji a zasmušilé válce A v továrnách i zavřených a zmizelých Stroje zuřivě pracují A plamen se rozezpívá Na jediný okamžik; Rány sílí, když síla obdivuje svraštělé kmeny Ve stinných zahradách; Hledím na své dlaně Zatímco šedá jízda jede oblohou

Submitted by SerpentEve — Jun 17, 2026

Nad prašnou pustinou se cihla s cihlou snoubí do líbezných tvarů Podzimní vítr naposledy objímá svojí duší desetihran tmavě rudého těla, jehož svislý majestát panoval nad zašedlými budovami továren Byla chrámem práce, byla zahradou Čas plynul, načež nabyl odporných barev Ruce těchto barev pak trhaly kusy vznešených zděných a ocelových staveb Poté, co oblak prachu usnul, paprsky zhouby pronikly přes kontury zděných skulptur a odpornou pronikavou dotěrností okusovaly jejich hrany, krátily jejich stíny a vysušovaly smutné strouhy kalné vody ve výmolech paměti Ni lidem ni ptákům dnes neslouží pomník zašlého času Jak hrozící prst k nebi trčí poslední atribut staré továrny Vždy viditelnou nádherou bylo tělo komínu Ruce barev odkryly i nahotu kotlů, kterou po jejich čas skrývaly stěny Z těch špinavých masívů lze i v jejich posledních chvílích číst slova Slova, jež dělníci v duších vyryta měli Slova teď z onoho místa jak pára unikají Kdo cíle své zhmotňuje V pod kotlem topení A touhy své upne k horké výhni Ruce své nechť zocelí si tvrdou prací A přikládá do vlídné tváře plamenů Nechodí v dom než směna skončí mu A nedává se k lenochům a zhýralcům Duch svůj netopí v odpočinku Přikládej pomalu, však ne příliš pomalu Bys oko pece rudé zachoval Bys však palivem nekrachoval By tě pán práce vždy v přízni choval Slova jak pára se rozplývají Paprsky zhouby dokončují dílo Jediné, co paprsky nevysuší, jsou slzy v našich očích V nich je skutečný podzim

Submitted by SerpentEve — Jun 17, 2026