Stáří

Ze sbírky básní od Petra Kuny- „Světelná Růže" Jednou odevzdám maminku Exploze vesmíru Uvnitř mého těla Nanese prach do mých kosti Ale už nespadnu Pak také odevzdám své lásky Ty minulé i ty co přijdou Pestrobarevní motýli Vlétli do rozkvetlé zahrady A každý má svůj květ Nakonec odevzdám své jméno A jako vánek který hladí Budu po žebříku času Stoupat někam vzhůru Sám a bez opory Jen v barvách mého světla Svého svědomí

Submitted by Nargaroth — Jun 18, 2026

Vlasy jíž hoři Ty oheň polykáš V očích se odráží Krutý lidský strach Klepou se ti ruce Už Přech je plný sál Seš tak moc nesmělej Že bojíš se jít dál Prosím poraď, co mám dělat Tak mi řekni, co se má stát! Proč zrovna já? Nesmím se smát? Vždyť já nejsem Na světě sám Pořád se dívají Bodaj mě do oči Výsměchem týrají Nesmím se bát! Nebát se však nestačí Jsi zbaven imunity Už to dál nevydržíš Skončíš to sám

Submitted by Nargaroth — Jun 18, 2026

Obloha se zatahuje Se světlem se vytrácím Ležím v trávě, která hnije Z hloubi duše krvácím Černý anděl u mně sedí Po vlasech mě pohladil Jeho oči na mé hledí A dech se mi zastavil Brečím jako malé dítě Svítat zase začíná Kolem duše trhám sítě A ráno noc proklíná Zas přiletí můry šedé Přikrytou mě teplým stínem Sednou na mé tváře bledé Polejovu mě hořkým vínem

Submitted by Nargaroth — Jun 18, 2026

Dokud se zdaj věci neměnný Na planetě skleněných věži Jak průvod pohřební plížej se ozvěny Z hlubinných dolů jen stěží Poprask, rány, větrné smrště Věže se řítí do propasti Bičujou je kamenné deště Úlomky skleněné smůly chrastí Do bosých nohou se střepy stěhují Červený potok vylil se z břehů Lhostejné pohledy svědků to sleduji Netuší že to jsou oni co krvácí Poprask, rány, větrné smrště Věže se řiti do propasti Bičujou je kamenné deště Úlomky skleněné smůly chrastí

Submitted by Nargaroth — Jun 18, 2026

Na rozkvetlé louce, Hle motýlci se honí, Malé děcko pláče Nad stádem mrtvých koní Jak korálky' kutálí se, Po tvářičkách slzičky, Pak v prachu a černých šmouhách Dělají bílé cestičky Tu najednou koňská hlava, Od těla oddělena leží Promluvila lidským hlasem, Však rozumět ji bylo stěží Dítě když slyšelo mluvit hlavu Ohlédlo se na mrtvou davu Zasmálo se hlasem blázna A rozběhlo se do prázdna U hlavy stát zůstalo Koplo do ni a pak se smálo

Submitted by Nargaroth — Jun 18, 2026

Když stromy sesílají ke kořenům listí, Jenž barvami svou tvář mění, Do životem vyprahlých duší se jako stíny vkrádají Smutek a pláč V tmavém zákoutí zašedle malby Krčí se radosti a mrtvé lásky Slova ublížených lidských citů, Sežehnutá nenávisti, Marníš čas hledáním nových snů, Bojíš se zestárnout, bojíš se dnů Sopka co vyhasla v očích tak dávno Šťavnatá zahrada nahořklá v slzách Rýhy ve tvářích jak stromy v dešti, Rozpustné ve strachu ze staré věštby V studené krajině bez živé vody Radost se vytrácí jen stíny plují Němý tón krásně zní A tichý smích. ten straší, viď? Tak pojď si hrát, přestaň snít Proč jsi tak zlý? ty nevíš nic! Já umírám, růži v srdci mám, Tak mě nech spát, jsem starý a sám Na žluté posteli kde listí tleje, Jsi blíže k nebesům, zima tě hřeje Ochablé bosé nohy cožpak to necítíte? Pach a silnou vůni, choré tělo spící

Submitted by Nargaroth — Jun 18, 2026

Noc dýchá něžnou tmou, Měsíc naplnil další naději... A touha tvá pohledem stoupá, Do výšin vzdálených si troufá V zajetí citů dál nejsem volná, Plamínek neviny tiše si zoufá... Sevřenými ústy' vězníš myšlenku zlou, Netoužíš uvěřit smyslům upřímnost Předtuchy... Nelidsky vábivá pouť za smutkem bývá, Na bolest v mých očích osud neslyš- Ně kývá V zajetí otázek dál nejsi volná, Plamínek naděje tiše si zoufá.. Beze slov má víra krvácí, Červené slzy, co brzy skanou, Osudem k bolesti dané, Plné citem, rudé bolem...

Submitted by Nargaroth — Jun 18, 2026

Bránou se na svět prodírám Několik životů za sebou mám, Za dobu minulou trest můj je psán Kdy skončí smysl můj? Trápím své svědomí, Že žiju na úkor svých dnů! Záblesk světla-náhlý klid Smrt zas vitá mou nehynoucí věčnost Svátostí božskou vnímám zář tříštivých ohňů víry V milost tvých vesmírných pout, V život, co není jen smyslovou hrou Každým dnem tak záři svých myšlenek měním v život a v novou duši, Která pozvolna procházela cestou Prenatálního seskupení A skrze mne žije dál v hmotné zahradě radosti a smutku, V jejíchž branách je vytesáno honosné jméno Život- Ona sama mívá nespočet podob, Jako polarity obou přitažlivostí A já jsem ji přitahována jako výplod Svého nepochopení, svého vzdoru jít dál Jsem tvůj vnitřní hlas, Radím ti jít, tlačí nás čas Jenom bůh v tobě tě zná A k duši své buď upřímná!!! Vládnoucí prvek sfér, Světlo lidství, co záři nicotou Jen se ptá: kdo jsem já? Svého lidství, pravdy v nás Slábnoucí svědectví ve světě míru, Kde jsem sám

Submitted by Nargaroth — Jun 18, 2026

Ve světě hledala jsem vědění poklad V srdci svém teď raději nacházím klid S jedinou silou chtěla bych splynout V modlitbě bez proseb, v modlitbě beze slov Spásný vjem síly spící Proč jen musíme se jí zříci Ztrácím tíhu svou Splývám s vlastní podobou Jak motýl tmu kukly rozbíjím Pravdu bytí poznávám Už svá křídla rozpínám Poznáni se otvírám K moudrosti věků se navracím Jenž byla v smaragd napsána Oko své třetí otvírám Konečně procitám Slabý, kdo odmítá svou sílu V budoucnost se rozpomenout V duši prázdno v srdci díru Řeku zapomnění překlenout Stvořit svět a stvořit sebe Vzít a vynést vzhůru svůj kříž Cílem mým otevřené nebe K splynutí s jednotou být blíž Slabý, kdo odmítá svou sílu V budoucnost se rozpomenout Naslouchat duši, získat v sebe viru Najít boha s nímž chci splynut Stvořit svět a stvořit sebe Vzít a vynést vzhůru svůj kříž Skrz hlubiny poznat výše Poznat vše co vědět smíš Tajemný poklad odkrývám Dědictví znovu nabývám Dobra se zlem se zříkám Svobodu svou získávám Obsažen ve všem přesto sám Světím svůj vnitřní chrám Z olova zlato z hříšníka bůh A v něm ty a v tobě já

Submitted by Nargaroth — Jun 18, 2026

Blouděním ztrácím svůj čas,- Spoutaná jako každý z nás, Hledám pravdu uvnitř ticha v hlubinách Jsem jen snůškou lživých dnů, Svaté jméno-klíč mých snů Věčný život splynut s lůnem kosmickým Bože, proč nemám tak velkou sílu Zažehnout plameny černých bran? Jak zrnko toužím znát viru v moudrost V moudrost co hledá každý z nás Nechci žít jen maskou svou, Bránit slunci proniknout, Sousta spálených já vděčně polykám S láskou chtíč svůj přijímám, V jednu bytost-každý sám!!! Nech mě cítit vlny smrti v branách mých Jak vrazi ničíme tajně své já, Otroci smíření s šedostí stěn, V nichž jsme tak pokorně souhlasili V pálení a žhářství duší svých žen Vyjmu srdce, mysl svou, Nechám silu vytrysknout S ní pak hýbnu světem ve svých představách Klášterní hrob otvírám Pociť silu, kterou mám Tajemství v ni skryté patří k legendám Bože, proč vzývám jen svou úzkost Podlehnout životu nejistých dnů? Ztrácím nad sebou víru v tu svátost, Co vzkřísí z molekul bytosti snů

Submitted by Nargaroth — Jun 18, 2026

(<em>Instrumental</em>)

Submitted by Nargaroth — Jun 18, 2026