Umění strachu
Nikdy mi nebude odpuštěno, neboť jsem zašel příliš daleko. Moc jsem mluvil a málo makal a tak jsem se propadl až na dno. Spadl jsem až dolů, do síní strachu, hubu mám plnou hlíny a prachu, z chodeb se line tlumené světlo, a pak mi došlo, že tohle je peklo. Ale zvyk jsem si rychle, jen co je pravda, na postupné chátrání tělesných schránek. Nejsou tu kruhy, koza, či hrazda a všemu šéfuje Karel Heřmánek. Tam dole v síních Lucifera, zjistil jsem, že je krásně teplo a velmi příjemná atmosféra a tam mi došlo, že ďábel je hovno. A že ti kteří ho stvořili a teď na něho flušou, stvořili na tomhle světě, to největší možný peklo. Tam v pekle mi došlo, že ďábel je hovno. Člověk ho srazil z trůnu.
Submitted by Iron_Wraith — Jun 06, 2026
Naše životy byly rozkrájeny těmi, kterým jsme je odevzdali, vrátili nám jen sračky, které teď žijeme. Bojíme se ceknout, aby nám i tohle nesebrali a tak se litujeme a přitom se smějeme. Oběšeni na vlastních snech a podřezáni vírou v lepší svět. Dostali jsme právo jedné jediné volby, můžem si koupit všechno, co chceme. Jsme mrtví, pohřbeni pod nánosem patosu a strachu Oběšeni na vlastních snech a podřezáni vírou v lepší svět.
Submitted by Iron_Wraith — Jun 06, 2026
Čekal jsem příliš dlouho, až budu moc vyhrát. Ale už nemůžu dál a tak jsem to vzdal. Zastavit stát, přestat se bát, pak přestat křičet, přestat se prát. Rozpoznat lháře, jen se jim vysmát, podle zkurvenejch pravidel jejich hru nehrát, po dlouhé době dobře se vyspat, tak jako král, to bych si přál. Protože už nechci si z huby vyrážet zuby, lámat si kosti a drtit klouby, pro tělo i duši kopat dva hroby.
Submitted by Iron_Wraith — Jun 06, 2026
Lži a masová manipulace, další řízená indoktrinace, pocit kolektivní viny za všechny jejich zkurvený činy. Rozsévat sémě strachu, nutí lidi rýt držkou v prachu a přesvědčit je, že jim to patří, jestřábi další oběti větří. Už slyším jak zvoní zvony, hoří bankovní domy, padají zasraný zákony, pohlcují je plameny. My všichni jsme Řecko! Tady všude je Řecko! Všechny otevřené oči, vypláchnout slzným plynem, každý, kdo mluví a křičí, je Jidášovým synem. Všechny zaťaté pěsti, hroutí se pod tíhou moci, v dálce už ale slyším, jak nese se temnou nocí Jako když zvoní zvony, hoří bankovní domy, padají zasraný zákony, pohlcují je plameny. My všichni jsme Řecko! Tady všude je Řecko!
Submitted by Iron_Wraith — Jun 06, 2026
Zapalte svíce v síních i na chodbě, sepněte ruce k jediné modlitbě, ve jménu ducha, syna i otce, ať navždy vládne jen inkvizice. Ptám se jak mohu věřit v dobro, co kážeš, když proteklo proudem tolik krve. Když vše na co přísaháš a čemu věříš, znamená dupat po tolika hrobech. Protože tolik bylo vztyčeno křížů a kolik hranic vzplálo v jejich stínu? Vše s požehnáním církve svaté, jež nikdy nepřipustila vinu. Naše jsou vraždy, mučení, znásilnění oheň hoří navždy, nedá se jen tak zhasit. A jednou pro vždy přináší rozhřešení, pro všechny kteří, chtějí své duše spasit. Stále slyším ozvěnu umučených duší a ve vzduchu visí pach spálených lidských těl. A ty se mě ptáš jak mohu tě soudit za to co stalo se kdysi, ale zříci se těch vrahů jsem tě neslyšel. Nás označuješ za vyvrhele, za šiřitele hříchu, tak strč si svou bibli do prdele, ať ukojíš svoji pýchu. A poslyš slova neznaboha. Navždy jsme nepřátelé!
Submitted by Iron_Wraith — Jun 06, 2026
Kopnout si do psa je mnohem snažší, než se nechovat jako zmrd. Ale pozor sráči, jen málo stačí a přijde si pro vás smrt. Kosou se napřáhne, jen klidně brečte, v klidu se nadechne a mile řekne. Tvůj život stál úplně za hovno. A už je to úplně jedno.
Submitted by Iron_Wraith — Jun 06, 2026
Rozložit karty, zeptat se boha, zamíchat osudem, znova a znova. Otevřít srdce a zavřít oči, vysypat mince a napít se moči. Kolik je otázek ve směru nebe, spílání osudu, že na nás jebe, že naše láska nelíbá na rty a nedal nám od vínku ty správné karty. Jen znovu a znovu Feteke Péter, až zbudou jen sirky, láhev a éter. Jek snadné je udržet nás všechny ve hře, když stále věříme, že můžeme vyhrát. Metoda cukru, biče a pepře, jež nutí nás doufat a prdele líbat, Prdele líbat, karty si snímat, hezky se oblíkat a tiše vzlykat, jednoho dne to však nebudou karty, co doma na stole budeme míchat. To jednou podá nám, Fekete Péter, krabičku sirek, láhev a éter. Znovu a znovu Feteke Péter, až zbudou jen sirky, láhev a éter. A pak jen oheň.
Submitted by Iron_Wraith — Jun 06, 2026
originally a poem by Fráňa Šrámek Snad kdesi za Piavou leží takový člověk jako jsem já naslouchá písni železa, hledá a nalézá. Čas po něm jak vítr po žitě běží, a žito, a žito zrá... Plátno za plátnem děj napíná, někdy to není ani krajina. To vše se zkřivilo v číhavý dřep a posunčinu podezřelou. Před Piavou za Piavou, leč mlýna dva melou, poslední rytmikou žhavou dvou srdcí tep... Lístky si psáváme malé jež nedojdou. Myslím na tebe stále bratře za vodou. Nemyslím na mosty stržené, neklesám, rostu. A my se spolu sejdeme uprostřed mostu. Stačí mi lupen nebo hvězdy pád bych z něho vyčetl slze. Pozdravuji tě nastokrát však nevidím tě v mlze. Jsi asi hnědý jako zem, takový jsme tu všici. Však svítíš krásným úsměvem, ten úsměv vidím, je mou večernicí.
Submitted by Iron_Wraith — Jun 06, 2026